Adamsova rodina (sen)

Ve snu žijeme se ženou na venkovském zámku (něco jako Sychrov). Žijeme tu sami, naše děti nevidím, ale ani je nepostrádám, prostě tu teď nejsou. Během úklidu a prohrabávání se starými věcmi nalézám zapomenutou velikou bonboniéru. Může mít na délku tak možná jeden metr a je plná už na pohled lákavých čokolád. Krabice je zaprášená, tak ji otřu. Ochutnám první bonbón a chutná mi. Stáří mu nijak neublížilo, úplně se rozplývá na jazyku a už se mi sbíhají sliny na další bonbóny. Nabídnu ženě a jíme oba dva. Po chvíli si všimnu, že už na zámku nejsme sami, jsou tu s námi příšery. Některé vylézají ze země, jiné vystupují ze zdí, jiné se tu prostě zhmotní ve chvíli, kdy ochutnáme bonbón. Vůbec se jich ale nebojíme, mám pocit, že se vlastně už dávno známe a že to jsou přátelé. Některým chybějí ruce, jiní jsou zase jenom ta ruka. Někdo další je zase obalený pavučinou, další má vysoký černý klobouk, někdo vypadá jako by právě vylezl z hrobu. Vypadáme stejně bizarně jako Adamsova rodina. Dojem je ještě umocněný, když přichází fotograf. Srovnáme se do řady a usmíváme se, zatímco nás fotí. Jsme rodina a patříme k sobě. Prohlížím si pak vytištěnou fotografii. Je stejně velká jako ta bonboniéra. Cítím se dobře, spokojeně a klidně.

————————————————————————

Poznámka pod čarou: Sen jako tento přímo vybízí k nějaké interpretaci. Ale naučil jsem se to nedělat. Sny, stejně jako horoskopy, proroctví, předtuchy a podobně jsou nejednoznačné a můžou být vykládány tak i tak. Pokud budu chtít, najdu v nich „možnou budoucnost“ nebo „cesty do jiných světů“ nebo „rady do života od svého podvědomí“. Dříve jsem si sny zapisoval každý den (respektive každou noc), ale už to nedělám. Chtěl jsem si ověřit, zda duše ve snu cestuje, zda je možné navštívit přátele (nebo jejich duše), ale po zhruba roce zapisování si snů ve snaze vystopovat takové cestování duše a možnost předtuchy nebo nahlédnutí do budoucna, jsem došel k názoru, že to možné není. Že sny jsou něco jako „šum na pozadí“, mechanismus, jakým mozek třídí zážitky a vybírá si, co si pamatovat a co ne. Souvislost snění a učení a to dokonce i strojového učení, skvěle popisuje článek As Machines Get Smarter, Evidence They Learn Like Us. Takže ano, sny můžou být skvělou sondou do vlastního podvědomí, ale duše při nich zůstává v těle a nikam v časoprostoru necestuje. „Jiné světy“ jsou jen našimi zbožnými přáními.

Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.