O nedokazatelnosti boží

Včera jsem byl na návštěvě u své babičky. Je to hluboce věřící žena, ze které čiší radost a moudrost. Žádná pověrčivá bába, která má náboženství jako berličku, ale radostná a optimistická, ve svých 80+ letech stále za všechno vděčná, navzdory chátrajícímu zdraví. A i když nesdílím její víru v Boha, stejně na mě vždycky (ta její víra) udělá velký dojem. Musím to pak několik dní rozdýchávat a hodně o tom přemýšlet. Není to proto, že by mi nutila svoje pravdy, ona prostě jen vyprávěla o tom, jak se zlobila na Boha, když jí auto přejelo syna. Jak jí trvalo 3 roky než začala znovu žít. Jak jí mrtvý syn ve snu přišel navštívit a objal ji, aby jí už srdce nebolelo. Povídala o tom, jak když je úplněk, zhasne večer lampu a dívá se na měsíc za oknem a ráno na východ slunce. Jak se jí Bůh dotýká a obrací její bolesti v radosti a jak pořád zpívá. Stále má důvod k radosti a stále se za druhé lidi modlí a přeje jim dobré. Můžete si o účinnosti modlitby a existenci Boha myslet co chcete, ale fakt je, že když se za někoho modlíte, tak nemůžete mít v sobě hořkost nebo zlobu. To se navzájem vylučuje.

To je jeden důvod, proč mi je víra sympatická. Dodává lidem sílu a optimismus a radost. Co mám ale dělat, když v Boha nevěřím? Mám tisíc důvodů, proč o jeho existenci pochybuji. Jak pěstovat vděčnost za krásné věci v životě, jichž se mi dostává, když nevím, komu za ně poděkovat? Jak žít ty dobré věci, které náboženství a společenství věřících přináší a přitom se vyvarovat demagogie, dogmatů, zázraků a spoléhání se na neviditelné a nedokazatelné věci? Vyrůstal jsem ve věřící rodině a chodil jsem do sboru, mám katolické přátele a rodinu v protestantské církvi. Zanechalo to na mě hluboký dojem, navzdory mé snaze to všechno odsunout jako iracionální nesmysl. Křesťané říkají, že v každém člověku je prázdné místo, které může vyplnit jenom Bůh. Já bych to nazval hledáním smyslu (svého malého) života. Nalezení většího celku, jehož se člověk stane součástí. Může to být rodina, vědomí kontinuality a snaha předat dětem důležité věci. Dívat se, jak rostou a zalévat jejich kořeny láskou. Může to být naplňující práce, překonávání sebe sama, dobývání (čehokoliv)…. A pochyby stejně zůstanou.

Není možné nepochybovat. Člověk, který nepochybuje o své víře, sklouzne k fanatismu. A to se netýká jen náboženství, ale i ostatních životních postojů. Třeba postojů k romům, drogám, homosexuálům, školství, autoritě vs anarchii…

Proč někdo věří v Boha a někdo ne? Proč někdo zažívá svět diametrálně odlišně než já? Někdo vidí souvislosti (říkejme tomu boží vedení nebo synchronicita) všude kolem sebe, a Bůh se mu tak „neustále zjevuje a mluví k němu“, jiný vidí jen souhru náhod a okolností, mezi kterými není možné dokázat nějakou kauzální souvislost. Někdo věří, že když si něco fakt přeje, že se celý vesmír spojí a pomůže mu v dosažení jeho snu. Že potká ty správné lidi, kteří mu pomůžou, přihraje mu do cesty různé náhody… Jiný si to vykladá jako pouhou změnu pozornosti. Když si něco hodně přeju, tak o tom podvědomě přemýšlím, a všímám si věcí, které mají s předmětem mého zájmu něco společného. Žádná magie v tom není, je to jen subjektivní selektivní pozornost. A jinak než selektivě vnímat neumíme….Všímáme si toho, co už známe.

Co když všechny ty zázraky, synchronicita, boží vedení atd. atd. jsou jen výsledkem naší potřeby vidět ve všem nějakou souvislost? Tohle téma skvěle rozebírá kniha Fooled by Randomnes. Myšlenka, že život je dílem náhody a nemá jiný smysl, než jaký mu sami dáme, je na první pohled děsivá. Děsivá, že jsme ve vesmíru sami a po smrti není nic, jen prázdnota. Prázdnota ve všech věcech, pomíjivost a marnost všeho konání. Ale tenhle strach je stejný jako všechny ostatní strachy. V tom smyslu, že se bojíme jen svého strachu a když se k němu otočíme čelem, tak se promění. Už to není strach, ale smíření se se stavem věcí. Smíření se s tím, že existenci Boha nikdy nikdo nedokáže. Že dokud neumřu, tak nevím, co je po tom. Smíření se s tím velkým NEVÍM, které se čas od času zeptá „a teď už víš?“. A já po dnech přemýšlení řeknu „Ne. Pořád ještě nevím.“

Stejně tak jako nedokážeme zodpovědět otázku Boha, nedokážeme ani říct, co jsme my sami. Triviální odpověď je „Já jsem já“. Ale co je to JÁ? Z čeho je a kde končí? Je moje mysl jen výsledek chemických pochodů v mozku? Je vědomí sebe sama jen schematický model, kterým si mozek pomáhá podobně jako když si kreslíme náčrt nějakého problému na papír? Skvěle o tom píše esej na Aeon Magazine – How consciousness works. (Je anglicky, takže jestli ten jazyk ještě neumíte, tak se ho koukejte naučit, stojí to za přečtení!)

Na závěr si dovolím odbočku k jednomu zdánlivě nesouvisejícímu článku o radosti (nebojte, už tam není nic o Bohu). Je to o přehnané sluníčkovosti a jiných pohádkách.

1 názor na “O nedokazatelnosti boží”

Diskuse uzavřena.