Co všechno jsme si schopni pamatovat? Do jakých podrobností a jak dlouho? Jaká je nejranější možná vzpomínka? Můžeme si pamatovat svůj vlastní porod? K těmto otázkám mě dovedla kniha Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina.
Kniha je rozdělena do dvou částí. V první autor předkládá svou teorii, že již od početí naše paměť funguje a zaznamenává vše, co se kolem nás děje. Ještě nenarozené dítě si tak pamatuje tlukot matčina srdce, její hlas a brzy po narození se jí naučí poznávat nejprve podle vůně. V druhé části knihy pak jsou výpovědi lidí, kteří si vzpomněli na svůj porod nebo na události bezprostředně po něm následující (například odloučení od matky, inkubátor, doktorské pláště a roušky atd). Některé vzpomínky jdou do takových podrobností, že se to zdá neuvěřitelné, například rozhovor rodičů s doktorem, který říká, ať dají postižené dítě raději do ústavu. Celkem věřím tomu, že dítě již od početí má nějakou paměť, i když třeba ještě nemá vytvořený koncept svého já jako samostatné entity. K tomu, aby paměť fungovala ostatně není potřeba mít pevný koncept Já. Je hodně druhů paměti a každý funguje trochu jinak. (viz kniha o zapamatovacích technikách Moonwalking with Einstein). Jiná paměť je na prostorové uspořádání a orientaci v prostoru, jiná na pachy, jiná na tváře, zvuky, slova, logické vazby…
Problém s pamětí je ovšem ten, že je značně flexibilní. Naše vzpomínky se s každým vzpomenutí se lehce pozmění. Existují techniky na vytváření falešných vzpomínek, jak v jednom z experimentů dokázala americká psycholožka Elisabeth Loftus. Podařilo se jí lidem vsugerovat vzpomínku na to, že se jako děti ztratili v obchodním domě nebo že jim v dětství chutnalo či nechutnalo určité jídlo. V jiném experimentu zase vojáci špatně identifikovali svého věznitele. Skutečný věznitel byl zarostlý vousatý muž, ale po „správně položených otázkách“ místo něho identifikovali holohlavého muže bez vousů. Jsem proto velmi skeptický k možnosti vybavit si tak rané vzpomínky z dětství jak je ve své knize popisuje Chamberlain. Myslím si totiž, že taková „vzpomínání si“ mohlo být snadno zmanipulované otázkami tazatele. Krásný příklad takových manipulačních otázek a následně vytvořených vzpomínek je v knize Passage (I kdybych šel roklí šeré smrti), zabývající se možností posmrtného života a klinické smrti.
Otázka tedy zní: Můžeme se spolehnout na svoji paměť? Moc ne. A na co pak tedy? Toť otázka, haha 🙂 Vyplývá mi z toho jedna důležitá věc: Hádky o to, jak se co stalo či nestalo, tím poněkud ztrácejí na důležitosti. I když si jsme sakra jisti, že se věc stala tak a tak, možná se mýlíme. A možná se mýlí i náš partner. Pak se oba hádáme o něco, co si vlastně pamatujeme špatně. Problém je, pokud se podobná hádka dostane před soud. Co když klíčový svědek v soudním procesu si pamatuje věci nepřesně? Co když si oběť pamatuje útočníka špatně a identifikuje před soudem někoho jiného? Co pak? Podívejte se na video, je to tam krásně rozebrané.