Zápisky z Gruzie

V říjnu 2016 jsem jel s bráchou a sestrou na týden do Gruzie. Týden je ale dost krátká doba, takže to byla spíše taková malá ochutnávka, toho co Gruzie nabízí. Celkový dojem je „smíšené pocity“. Je to krásná země s ošklivými městy, alespoň ty, co jsem viděl převážně moc pěkné nebyli.

Gruzie nabízí velmi rozmanité scenérie, jsou tu vysoké hory, moře i pouště, vinice a čajové plantáže.

Co se mi líbilo

Pohostinní a milí lidé – když jsem seděl na terásce a kreslil si okolní lidi, dostal jsem zadarmo pití – gin s tonikem. V jazzové kavárně jsem zase vyměnil portrét za 2 skleničky jejich výborného vína 🙂 V metru v Tbillisi jsem měl na zádech krosnu a obtěžoval jí ostatní cestující. Vypadalo to, že se nikdo nezlobí, což mě překvapilo.

Příroda – úchvatná, krásné scenérie, inspirující a divoká. Počasí bylo velmi proměnlivé, v horách se měnilo i během minuty, bylo úžasné to sledovat. Výhledy z a kolem Kazbeki jsou boží.

Místní víno – ochutnal jsem jen trochu, ale bylo dost dobré

Gruzínky – vesměs velmi krásné 🙂 Bohužel nemám žádnou vyfocenou, tak mi musíte věřit 🙂

Co se mi nelíbilo

Veřejné záchodky – záchody na turecký způsob mi nevadí, je to dokonce přirozenější než ty evropské sedací, co mi ale vadilo byla absence hygieny. Smrad, hnus, špína, chybějící dveře, chybějící papír, nefungující světlo a za to se prosím pěkně platí.

Maršutka – místní obdoba minibusu, v podstatě předělaná dodávka. Dost záleží na štěstí, jestli trefíte auto v dobrém stavu nebo nějaký starý krám. Také dost záleží na tom, kam si sednete. Vyklápěcí sedačky jsou ztělesněné zlo. Jsou malé, nepohodlné a po několikahodinové jízdě budete naprosto rozlámaný. U taxikářů je to podobné – záleží koho zrovna chytnete. Náš první taxík v jednu v noci byl nejlepší, naopak ten poslední, když jsme jeli na letiště byl naprosto neuvěřitelný dědek s autem, ve kterém nefungovali žádné budíky 🙂

Co mě překvapilo

Absence mladých lidí – nejdříve jsme to připisovali tomu, že je ještě školní rok, tak jsou asi ve škole. Jenže ani večer to nebylo o moc lepší. Mladých lidí bylo překvapivě málo a malých dětí ještě míň. Jasně, za týden není možné toho vidět dost, aby si člověk udělal nějaký hlubší obrázek. Po příjezdu do Prahy jsem si dohledal demografické složení Gruzie a moje podezření se potvrdilo. Gruzie patří mezi země s nejvyšší emigrací na světě. Během 10 let odešlo ze země kolem 1 milionů lidí, to odpovídá 20% populace. To je citelná ztráta a je hodně znát. Je tam dost opuštěných domů nebo ještě zachovalých a na prodej.

Krávy na ulicích – narazíte na ně i na okrajích velkých měst. Pokojně se pasou na krátké trávě u silnice nebo na zarostlých místech mezi domy. Také je tu dost toulavých psů, ale jsou krotký a spíše bojácní. Pokud je neodeženete, možná se k vám přidají a budou vám dělat společnost po velkou část dne. Netuším, co jedí, nikdy jsem je neviděl něco jíst 🙂 (my jsme jim nic nedávali)

 

Čtení na víkend

Hodně čtu.. O technologiích a jak mění svět, o práci, penězích, ekologii atd. Většina z toho je anglicky, a nemám čas to překládat nebo nějak sumarizovat. Takže doplním jen stručné titulky. Někdy to jsou delší články, ale stojí za to si je přečíst. Donutí člověka k přemýšlení….

Vztah náboženství a ekonomické prosperity

Úryvek z knihy Civilization:West and the Rest od Nialla Fergussona. Říká v ní mimo jiné, že za bohatství západu stojí protestantismus. Luther totiž vedl lidi k samostanému čtení Bible. To vedlo k větší gramotnosti, vzdělanosti a rozvoji knihtisku. Protestantismus také kladl důraz na pilnost, pracovitost a odříkání.

http://www.pbs.org/wnet/civilization-west-and-rest/killer-apps/the-work-ethic/excerpt-word-ethic-work-ethic/

Knihu jsem zatím ještě nečetl, ale jestli je celá tak  zajímavá jako ten úryvek, tak se na ní dost těším.  Za tip děkuji blogu Co čtu. Což je mimochodem blog, který se vyplatí sledovat.

Studie Oxfam zjistila, že celkové bohatství 85 nejbohatších lidí je rovno majetku 3,5 miliardy lidí. Dost šílené číslo ..

http://www.belfasttelegraph.co.uk/news/local-national/uk/oxfam-combined-wealth-of-the-85-richest-people-is-equal-to-that-of-poorest-35-billion-29931690.html

S tím souvisí další článek o rostoucí nerovnosti ve Spojených státech, moci oligopolů a ztrátě konkurenceschopnosti

http://www.washingtonpost.com/opinions/how-america-became-uncompetitive-and-unequal/2014/06/13/a690ad94-ec00-11e3-b98c-72cef4a00499_story.html

Jak vykrást banku? Zevnitř samozřejmě… aneb příběh o tom, jak došlo k finančnímu kolapsu v roce 2008 a jestli se bude opakovat.

http://www.ted.com/talks/william_black_how_to_rob_a_bank_from_the_inside_that_is

Budoucnost práce ve světě, který je čím dál víc automatizovaný

http://www.businessinsider.com/the-future-of-jobs-the-onrushing-wave-2014-1

Hovnopráce (Bullshit jobs)

Spousta lidí má pocit, že jejich práce by vůbec nemusela existovat. Proč tedy existuje?

http://www.salon.com/2014/06/01/help_us_thomas_piketty_the_1s_sick_and_twisted_new_scheme/

Přednáška na TEDu – Čím jsme bohatší, tím jsme zlejší? Výtažek z několika studií o tom jak se mění chování lidí, když mají či nemají peníze, a hlavně když cítí, že mají díky penězům velkou převahu.

http://www.ted.com/talks/paul_piff_does_money_make_you_mean

Couchsurfing v Berlíně

Na konci května jsem byl 4 dny v Berlíně. Protože jsem jel sám a nechtělo se mi osaměle bloumat městem, tak jsem si našel průvodce přes CouchSurfing. Někdo CS využívá, aby ušetřil, což je taky fajn, ale o to mi nešlo. Chtěl jsem najít kvalitní lidi na pokec, procházky po městě, kulturní tipy atd. A zažít Berlín jinak, než jen jako běžný turista. CouchSurfing má svoje specifika. Předně: není to pro každého. Pokud máte povahu na to, bydlet u naprosto cizího člověka, jednu, dvě, tři noci nebo i déle, pak je to pro vás. Druhá věc je, že musíte na CS procházet hromadu profilů lidí a hledat někoho se společnými zájmy a pak jim napsat osobní dopis. V turisticky atraktivních oblastech dostávají Couchsurfeři třeba 5-10 žádostí o ubytování denně, a na neosobní copy-paste žádost vám nikdo neodpoví. Takže někoho najít může být časově náročné. Výhodou je, že tak potkáte super zajímavé lidi a dostanete se do míst, kam byste se jinak možná nedostali. Je dobré vzít s sebou nějaký menší dárek. Jinak Berlín je super město s velkou koncentrací lehce ulítlých lidí. Je tu velká gay komunita, spousta hudebníků, umělců, graffiti, lidí, co se vracejí z dvoudenní párty a v poledne jsou ještě opilí … Je to také velmi tolerantní město. Kde jinde může vidět luxusní hotel vedle squattu? Nebo čtyři chlapy převlečené za jeptišky, jak tancují uprostřed rušné křižovatky? Nebo hrob, na kterém roste marihuana? Nebo zahrádky na autobusové zastávce?

Typická ulice v Kreuzbergu

Typická ulice v Kreuzbergu

berlin 2

Mural

berlin 3

Gayové vybírají peníze na nějakou kampaň. Nic jsem jim nedal, ale pobavili …

berlin 4

Jeden ze slavných klubů, jméno jsem bohužel zapomněl …

berlin 5

Tohle stvoření se prý v noci hýbe a plive oheň

berlin 6

Opět Kreuzberg

 

Squatt. Na fotce to není poznat, ale okolo jsou normální činžáky ...

Squatt. Na fotce to není poznat, ale okolo jsou normální činžáky …

Pouze v Berlíně

Pouze v Berlíně

Urban gardening

Urban gardening

Městské zahrádky. Někdo tu pěstuje slunečnice jen tak pro radost kolemjdoucím

Městské zahrádky. Někdo tu pěstuje slunečnice jen tak pro radost kolemjdoucím

Záhada paměti

Co všechno jsme si schopni pamatovat? Do jakých podrobností a jak dlouho? Jaká je nejranější možná vzpomínka? Můžeme si pamatovat svůj vlastní porod? K těmto otázkám mě dovedla kniha Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina.

Kniha je rozdělena do dvou částí. V první autor předkládá svou teorii, že již od početí naše paměť funguje a zaznamenává vše, co se kolem nás děje. Ještě nenarozené dítě si tak pamatuje tlukot matčina srdce, její hlas a brzy po narození se jí naučí poznávat nejprve podle vůně. V druhé části knihy pak jsou výpovědi lidí, kteří si vzpomněli na svůj porod nebo na události bezprostředně po něm následující (například odloučení od matky, inkubátor, doktorské pláště a roušky atd). Některé vzpomínky jdou do takových podrobností, že se to zdá neuvěřitelné, například rozhovor rodičů s doktorem, který říká, ať dají postižené dítě raději do ústavu. Celkem věřím tomu, že dítě již od početí má nějakou paměť, i když třeba ještě nemá vytvořený koncept svého já jako samostatné entity. K tomu, aby paměť fungovala ostatně není potřeba mít pevný koncept Já. Je hodně druhů paměti a každý funguje trochu jinak. (viz kniha o zapamatovacích technikách Moonwalking with Einstein). Jiná paměť je na prostorové uspořádání a orientaci v prostoru,  jiná na pachy, jiná na tváře, zvuky, slova, logické vazby…

Problém s pamětí je ovšem ten, že je značně flexibilní. Naše vzpomínky se s každým vzpomenutí se lehce pozmění. Existují techniky na vytváření falešných vzpomínek, jak v jednom z experimentů dokázala americká psycholožka Elisabeth Loftus. Podařilo se jí lidem vsugerovat vzpomínku na to, že se jako děti ztratili v obchodním domě nebo že jim v dětství chutnalo či nechutnalo určité jídlo. V jiném experimentu zase vojáci špatně identifikovali svého věznitele. Skutečný věznitel byl zarostlý vousatý muž, ale po „správně položených otázkách“ místo něho identifikovali holohlavého muže bez vousů. Jsem proto velmi skeptický k možnosti vybavit si tak rané vzpomínky z dětství jak je ve své knize popisuje Chamberlain. Myslím si totiž, že taková „vzpomínání si“ mohlo být snadno zmanipulované otázkami tazatele. Krásný příklad takových manipulačních otázek a následně vytvořených vzpomínek je v knize Passage (I kdybych šel roklí šeré smrti), zabývající se možností posmrtného života a klinické smrti.

Otázka tedy zní: Můžeme se spolehnout na svoji paměť? Moc ne. A na co pak tedy? Toť otázka, haha 🙂 Vyplývá mi z toho jedna důležitá věc: Hádky o to, jak se co stalo či nestalo, tím poněkud ztrácejí na důležitosti. I když si jsme sakra jisti, že se věc stala tak a tak, možná se mýlíme. A možná se mýlí i náš partner. Pak se oba hádáme o něco, co si vlastně pamatujeme špatně. Problém je, pokud se podobná hádka dostane před soud. Co když klíčový svědek v soudním procesu si pamatuje věci nepřesně? Co když si oběť pamatuje útočníka špatně a identifikuje před soudem někoho jiného? Co pak? Podívejte se na video, je to tam krásně rozebrané.

Adamsova rodina (sen)

Ve snu žijeme se ženou na venkovském zámku (něco jako Sychrov). Žijeme tu sami, naše děti nevidím, ale ani je nepostrádám, prostě tu teď nejsou. Během úklidu a prohrabávání se starými věcmi nalézám zapomenutou velikou bonboniéru. Může mít na délku tak možná jeden metr a je plná už na pohled lákavých čokolád. Krabice je zaprášená, tak ji otřu. Ochutnám první bonbón a chutná mi. Stáří mu nijak neublížilo, úplně se rozplývá na jazyku a už se mi sbíhají sliny na další bonbóny. Nabídnu ženě a jíme oba dva. Po chvíli si všimnu, že už na zámku nejsme sami, jsou tu s námi příšery. Některé vylézají ze země, jiné vystupují ze zdí, jiné se tu prostě zhmotní ve chvíli, kdy ochutnáme bonbón. Vůbec se jich ale nebojíme, mám pocit, že se vlastně už dávno známe a že to jsou přátelé. Některým chybějí ruce, jiní jsou zase jenom ta ruka. Někdo další je zase obalený pavučinou, další má vysoký černý klobouk, někdo vypadá jako by právě vylezl z hrobu. Vypadáme stejně bizarně jako Adamsova rodina. Dojem je ještě umocněný, když přichází fotograf. Srovnáme se do řady a usmíváme se, zatímco nás fotí. Jsme rodina a patříme k sobě. Prohlížím si pak vytištěnou fotografii. Je stejně velká jako ta bonboniéra. Cítím se dobře, spokojeně a klidně.

————————————————————————

Poznámka pod čarou: Sen jako tento přímo vybízí k nějaké interpretaci. Ale naučil jsem se to nedělat. Sny, stejně jako horoskopy, proroctví, předtuchy a podobně jsou nejednoznačné a můžou být vykládány tak i tak. Pokud budu chtít, najdu v nich „možnou budoucnost“ nebo „cesty do jiných světů“ nebo „rady do života od svého podvědomí“. Dříve jsem si sny zapisoval každý den (respektive každou noc), ale už to nedělám. Chtěl jsem si ověřit, zda duše ve snu cestuje, zda je možné navštívit přátele (nebo jejich duše), ale po zhruba roce zapisování si snů ve snaze vystopovat takové cestování duše a možnost předtuchy nebo nahlédnutí do budoucna, jsem došel k názoru, že to možné není. Že sny jsou něco jako „šum na pozadí“, mechanismus, jakým mozek třídí zážitky a vybírá si, co si pamatovat a co ne. Souvislost snění a učení a to dokonce i strojového učení, skvěle popisuje článek As Machines Get Smarter, Evidence They Learn Like Us. Takže ano, sny můžou být skvělou sondou do vlastního podvědomí, ale duše při nich zůstává v těle a nikam v časoprostoru necestuje. „Jiné světy“ jsou jen našimi zbožnými přáními.

Cena ručních prací

Byli jsme dnes na vánočních trzích, kde lidé prodávali ručně vytvořené výrobky, šperky, obrázky, kalendáře, polštáře, čepice… Zvláště pletené čepice mě překvapily, protože paní je prodávala od 60Kč za kus. Protože moje žena také plete, tak mám nějakou představu o tom, jak dlouho tak asi trvá čepici uplést a kolik je na to potřeba materiálu. Taková cena je možná jen za jednoho předpokladu: Paní plete pro radost a nejde ji o peníze, protože ji to s odřenýma ušima pokryje nákup levného a nekvalitního akrylu. Osobně tento přístup nechápu. Paní vypadala, že peníze opravdu potřebuje, soudě alespoň podle toho, co měla na sobě, ale o peníze si asi říct neumí, takže je nikdy mít nebude. Ok ,to je její problém, horší je, že takovéhle prodávání se pod cenou deformuje trh a vychovává zákazníky k nereálnému očekávání nízké ceny. Prodejců ručních prací pod cenou je bohužel dost, stačí se podívat na nabídku na Fleru.

Pro srovnání: Například na Mall.cz se čepice prodávájí kolem 400Kč za kus. Je to masová výroba. Jedná se samozřejmě o kvalitní materiál, žadný trapný akryl, který vám po druhém vypraní zcuckatí.

Otázka je, kolik byste byli ochotní dát za ručně pletenou čepici? Za kolik by jste ji koupili na internetu v dobře udělaném eshopu s patřičným marketingem? 300Kč? 500Kč? nebo šedesát korun?

Manželské etudy

V karavanu

Tchýně jde pro něco do zadní části karavanu, kde je ložnice.

Žena: Spí Anežka?

Tchýně: Nevím, nekoukala jsem

Žena: Ale vždyť jsi tam teď byla … tak se koukni ještě jednou.

Tchýně: Nekouknu, co kdybych ji probudila …

Žena: Ale neprobudila, vždyť tam nejsou dveře…

Tchýně: Hmmm… (nikam nejde)

Žena: Tak se jen vykloň

Tchýně: Já tam nevidím..

Žena: (povzdech) Anežko, spíš?

Anežka: Nespím … A nehádejte se.

Rozhovor

„Ty jsi naštaná?“

„Nejsem. Všechno v pohodě.“

„Aha, tak dobrou noc…“

(za 4 (!) dny)

„Ale já jsem na tebe pořád naštavaná…“

„Jo? A proč?“

„Ty nevíš?“

„Ne“

O nedokazatelnosti boží

Včera jsem byl na návštěvě u své babičky. Je to hluboce věřící žena, ze které čiší radost a moudrost. Žádná pověrčivá bába, která má náboženství jako berličku, ale radostná a optimistická, ve svých 80+ letech stále za všechno vděčná, navzdory chátrajícímu zdraví. A i když nesdílím její víru v Boha, stejně na mě vždycky (ta její víra) udělá velký dojem. Musím to pak několik dní rozdýchávat a hodně o tom přemýšlet. Není to proto, že by mi nutila svoje pravdy, ona prostě jen vyprávěla o tom, jak se zlobila na Boha, když jí auto přejelo syna. Jak jí trvalo 3 roky než začala znovu žít. Jak jí mrtvý syn ve snu přišel navštívit a objal ji, aby jí už srdce nebolelo. Povídala o tom, jak když je úplněk, zhasne večer lampu a dívá se na měsíc za oknem a ráno na východ slunce. Jak se jí Bůh dotýká a obrací její bolesti v radosti a jak pořád zpívá. Stále má důvod k radosti a stále se za druhé lidi modlí a přeje jim dobré. Můžete si o účinnosti modlitby a existenci Boha myslet co chcete, ale fakt je, že když se za někoho modlíte, tak nemůžete mít v sobě hořkost nebo zlobu. To se navzájem vylučuje.

To je jeden důvod, proč mi je víra sympatická. Dodává lidem sílu a optimismus a radost. Co mám ale dělat, když v Boha nevěřím? Mám tisíc důvodů, proč o jeho existenci pochybuji. Jak pěstovat vděčnost za krásné věci v životě, jichž se mi dostává, když nevím, komu za ně poděkovat? Jak žít ty dobré věci, které náboženství a společenství věřících přináší a přitom se vyvarovat demagogie, dogmatů, zázraků a spoléhání se na neviditelné a nedokazatelné věci? Vyrůstal jsem ve věřící rodině a chodil jsem do sboru, mám katolické přátele a rodinu v protestantské církvi. Zanechalo to na mě hluboký dojem, navzdory mé snaze to všechno odsunout jako iracionální nesmysl. Křesťané říkají, že v každém člověku je prázdné místo, které může vyplnit jenom Bůh. Já bych to nazval hledáním smyslu (svého malého) života. Nalezení většího celku, jehož se člověk stane součástí. Může to být rodina, vědomí kontinuality a snaha předat dětem důležité věci. Dívat se, jak rostou a zalévat jejich kořeny láskou. Může to být naplňující práce, překonávání sebe sama, dobývání (čehokoliv)…. A pochyby stejně zůstanou.

Není možné nepochybovat. Člověk, který nepochybuje o své víře, sklouzne k fanatismu. A to se netýká jen náboženství, ale i ostatních životních postojů. Třeba postojů k romům, drogám, homosexuálům, školství, autoritě vs anarchii…

Proč někdo věří v Boha a někdo ne? Proč někdo zažívá svět diametrálně odlišně než já? Někdo vidí souvislosti (říkejme tomu boží vedení nebo synchronicita) všude kolem sebe, a Bůh se mu tak „neustále zjevuje a mluví k němu“, jiný vidí jen souhru náhod a okolností, mezi kterými není možné dokázat nějakou kauzální souvislost. Někdo věří, že když si něco fakt přeje, že se celý vesmír spojí a pomůže mu v dosažení jeho snu. Že potká ty správné lidi, kteří mu pomůžou, přihraje mu do cesty různé náhody… Jiný si to vykladá jako pouhou změnu pozornosti. Když si něco hodně přeju, tak o tom podvědomě přemýšlím, a všímám si věcí, které mají s předmětem mého zájmu něco společného. Žádná magie v tom není, je to jen subjektivní selektivní pozornost. A jinak než selektivě vnímat neumíme….Všímáme si toho, co už známe.

Co když všechny ty zázraky, synchronicita, boží vedení atd. atd. jsou jen výsledkem naší potřeby vidět ve všem nějakou souvislost? Tohle téma skvěle rozebírá kniha Fooled by Randomnes. Myšlenka, že život je dílem náhody a nemá jiný smysl, než jaký mu sami dáme, je na první pohled děsivá. Děsivá, že jsme ve vesmíru sami a po smrti není nic, jen prázdnota. Prázdnota ve všech věcech, pomíjivost a marnost všeho konání. Ale tenhle strach je stejný jako všechny ostatní strachy. V tom smyslu, že se bojíme jen svého strachu a když se k němu otočíme čelem, tak se promění. Už to není strach, ale smíření se se stavem věcí. Smíření se s tím, že existenci Boha nikdy nikdo nedokáže. Že dokud neumřu, tak nevím, co je po tom. Smíření se s tím velkým NEVÍM, které se čas od času zeptá „a teď už víš?“. A já po dnech přemýšlení řeknu „Ne. Pořád ještě nevím.“

Stejně tak jako nedokážeme zodpovědět otázku Boha, nedokážeme ani říct, co jsme my sami. Triviální odpověď je „Já jsem já“. Ale co je to JÁ? Z čeho je a kde končí? Je moje mysl jen výsledek chemických pochodů v mozku? Je vědomí sebe sama jen schematický model, kterým si mozek pomáhá podobně jako když si kreslíme náčrt nějakého problému na papír? Skvěle o tom píše esej na Aeon Magazine – How consciousness works. (Je anglicky, takže jestli ten jazyk ještě neumíte, tak se ho koukejte naučit, stojí to za přečtení!)

Na závěr si dovolím odbočku k jednomu zdánlivě nesouvisejícímu článku o radosti (nebojte, už tam není nic o Bohu). Je to o přehnané sluníčkovosti a jiných pohádkách.